2009-07-15 00:18:10 - Sarteano - Aquapendente
Probudili jsme se do nadherneho rana zaliteho sluncem. Pres rusny nocni zivot v lese za nami jsme nemuseli resit zadnou nocni intervenci s prasatky ci jinymi obyvateli lesa. Hodil jsem do sebe bilou cokoladu milka, ve ktere pred jejim pretavenim byly udajne i bublinky. Dale me cekala neprijemna povinnost nasadit si kratasy. Se zatatymi zuby jsem na sebe tu zatuchlou vlhkou vec nandal. Nasledovalo jiz suche tricko a po sbaleni vsech veci jeste slizik. Tak jsem zacal druzne rikat memu batohu, potom co jsem chodil par dni bez tricka. Nandat si ho na sebe bylo podobne, jako kdyby jste si na zada prilozili slimaka v jeho velikosti. S batohem na zadech a hulkami v rukach jsme sklouzli ze svahu a vyrazili do Sarteana nakoupit. Mijeli jsme obchod za obchodem s tim, ze bychom meli nekde narazit na coop. Nakonec jsme byli radi za maly obchudek s napisem Alimentari na kraji vesnice. Peta sice hudroval, ze na nekterem zbozi nemaji cenovky, ale poridili jsme vse potrebne. Vratili jsme se par metru zpet do parku a posnidali. Muzu rict, ze rani mleko se stava jiz ritualem. Koupil jsem si tez broskvove piticko, ktere vidavam velmi casto pohozene okolo silnice. Podle obalu vypada spise na jogurt, ale abych pravdu rekl, nijak vyrazneji me neoslovilo. Po doplneni vody z mistniho, trochu maskovaneho pitka jsme vyrazili do San Casciana. Cesta byla na mape obtazena zelenou barnou. Coz dle legendy znamena, ze je z ni pekna vyhlidka. Byla to nadhera. Napravo od nas se tycila hora na jejimz vrchu byl kriz a vlevo se tahly stovky kilometru ctverecnich krajiny, na niz mi neustale ulpivaly oci. Pohled byl tak malebny, ze me vybudil k zpevu. Skoro celou cestu jsem zpival slagry od ceskych i zahranicnich interpretu. Ostatne peju temer kazdy den. Peta zatim nic nerika, tak jen doufam, ze uz mu s tim nelezu na nervy. Cesta utikala a s jednou kratsi zastavkou jsme se nakonec ocitli v San Casciano. Rozhodli jsme se vybehnout nahoru a udelat par fotek centra, jestli se tomu v teto velikosti dalo vubec tak rikat. Cestou dolu na lavicku, kde jsme poobbedvali, se na nas prijemne usmala blondata holandanka prijemneho zevzreni. Pri nasem skromnem obede. Jsem mel smalltalk v anglictine s prochazivsi pani vedouci jeji maminku. Pani rikala, ze se ji libi ze takhle cestujeme, protoze mistni mladi lide na to moc nejsou. Kdyz jsme dojedli, objevili jsme pitko na parkovisti za nami. Jemne jsme se osvezili a vyrazili dal. Po ceste mi jeden italsky deda pochvalil hulky, ze je to prej bene. Nakonec zdvihl palec, rekli jsme si ciao a zase jsme pokracovali. Dalsi pauzu jsme si dali v Trevinanu. Propral jsem si tricko a chvili jsme vysedavali na lavicce nad detskym hristem. Okolo jezdila auta a vsichni na nas klasicky koukali, jak telata na nova vrata. Asi v pet jsme se vydali na dnesni finalni staci do Aquapendente. Cesta ubihala velmi rychle, neb jsme celou dobu klabosili a obcas cvakli nejakou tu fotku. Mam dnes hromady panoramat. Narazili jsme tez na Via Francigena. Coz je poutnicka cesta vedouci z Canteburry do Vatikanu. Prekvapilo me, ze je znacena primo na ukazatelich u silnic ceduli stejne velikosti. Aquapendente jsme temer probehli. Slunicku uz se nechtelo byt dlouho na obloze, a tak jsme na to slapli. Jedine co jsme hledali bylo pitko. To jsme nasli u posedniho kostela, ktery jsme mijeli. Voda z nej sice byla neskutecne tepla, ale lepsi nez byt na suchu. Kousek od pitka sedela na lavicce skupinka duchodcu, ktera nas libe pozorovala. Na rozloucenou jsem jim zamaval. Ubigace pro dnesni noc je zhruba tri kilometry od Aquapendente, uprostred trniteho krovi vedle silnice. Je to punk, ale jiz jsme na nej zvykli. Po esusovce a chvili hudebni produkce z nasich telefonu, jsem zacal smolit blog. Coz delam az do ted. Zitra nas ceka odpocinkovy den, takze se uz oba tesime.