2010-05-15 23:38:11 - Praha - Prčice 2010
Vážení čtenáři, na cestě je další léto a mé neposedné nohy to již nemohou vydržet doma. Snad proto jsem se rozhodl vydat na 45. ročník ryze tradičního pochodu Praha - Prčice. Byla to pro mě další meta v rámci rozšíření mého skromného chodeckého portfolia. Přípravy byly velmi hektické. Páteční ráno předešlého dne jsem ještě v polospánku naházel věci do batohu, popadnul hůlky, zašněroval pohory a vyrazil do práce. Odpoledne jsem se po cestě do Prahy dozvěděl, že mají Honzík s Lukym kolaudačku, a tak jsem se rozhodl, že je zajdu navštívit. Na místě bylo přehršle příjemných lidí. Mezi nimi i mé rosničky Janička s Ivoškem, kterému bych chtěl poděkovat za exaktní a vesměs i příznivou předpověď. Do dvou do rána jsem pak užíval bujarého veselí. Do postele mě nakonec (naštěstí) skolila druhá láhev Vína. Během mé hybernace jsem byl ještě probuzen kvůli tomu že chrápu jednou osobou, která na tom byla s hladinou asi obdobně jako já. Zdálo se mi to jako chvilka, ale najednou pípal budík. Začal jsem zmatečně pobíhat po bytě a házet do batohu vše co mi přišlo pod ruku. Doma při vybalování jsem se pak divil, co jsem si to všechno nepřivezl. Honzík mě nakonec popřál hezkou cestu a vypustil do ulic. Po cestě metrem na start jsem se neustále koukal na hodinky. V 6:30 když jsem byl na Roztylech se měla uzavírat vstupní registrace. Na Hájích jsem z metra vylétnul jak raketa, samozřejmě úplně špatným směrem. Nakonec jsem stanici metra obkroužil kolem dokola a trochu zadýchán, našel startovní stánek plný usměvavých postarších lidiček. Za 30 korun mě vybavili mapkou, do které jsem poté dostával razítka. Nakonec se mnou jedna z paní vyšla ven a nasměrovala mě na první záchytný bod, kde začínaly značky. Trochu mě překvapil jeden mladík, co tam přiběhnul se mnou, čapnul lístek a když jsem vyšel ven, zrovna nasedal do auta. Tak začala moje cesta. Po chvilce jsem vykličkoval ze sídliště a vrhnul se do mini lesíku, kde na mě čekala první kontrola, od které jsem inkasoval první razítko, teda spíš takovou nálepku či co to bylo. Neotálel jsem a hbitě vyrazil dál. Měl jsem před sebou přecijen pořádnou štreku. Když jsem se proplétal pražskou periferií začlo jemně poprchávat, nasadil jsem tudíž deštník, abych ho za cca 10 minut opět zandal. Když se na to zpětně koukám, mohl jsem ho bez problémů nechat doma, ale to jeden nikdy neví. První člověk, kterého jsem dohnal se jmenoval Vláďa. Vzhledem k tomu, že nesl v ruce brašnu od notebooku, jsem ho spíš považoval za jakéhosi strejdu co jde ze vsi do vsi. Trochu mě tedy překvapilo, když řekl, že se účastní pochodu. Z rozhovoru s ním jsem se dozvěděl, že jezdí rád na kole a že za své aktivity dostal od primátora Prahy cenu Křesadlo 2009 v rámci nominace dobrovolník roku. Tento mladík však šel na můj vkus trochu pomalu, a tak jsem se s ním po chvíli rozloučil a znovu nasadil tempo. Cesta byla suchá, místy mokrá. Viditelnost byla celkem dobrá. Čas od času jsem narazil na epesně našlehané bahno. Ani se není co divit, když se před vámi po stejné cestě prožene přes 400 lidí. Jelikož jsem šel sám, neváhal jsem lidi okolo zdravit a dávat se s nimi do řeči. Velmi dobře se mi povídalo s Jirkou, toho jsem potkal kousek za Průhonickým parkem a vydržel jsem s ním až kus za Týnec nad Sázavou. Jirka je kaďák (dělá v CADu) a projektuje auta. Žije s ženou a dcerou a je to všeobecně velmi příjemný člověk. Za družného rozhovoru cesta utíká vždy příjemněji. V Týnci jsem koupil v Lídku baterky do foťáku, nechal si dát razítko, poobědval jednu housku a tabulku čokolády. Při občerstvování ke mě přišel jakýsi místní s tím, zda nemám nějaké hulení. Bylo na něm vidět, že trpí nějakou duševní poruchou a bylo mi ho i trochu líto, ale na ten jeho šílený pohled nezapomenu. Chvílemi jsem nevěděl, zda po mě neskočí a nezačne do mě bušit. Popravdě jsem mu odvětil, že nic takového nemám, a že mu mohu nabídnout pouze housku se salámem. Tu však nechtěl. Jirka sice šel napřed, ale za chvilku jsem mu byl opět v patách. Společně jsme potkali jednoho šedivého chodce, který si vehementně povídal sám se sebou. Slušně jsem ho pozdravil, ale po předchozí zkušenosti z parku jsem radši přidal do kroku. S Jirkou jsme nakonec vyměnili čísla a já vyrazil svižnou chůzí kupředu. V Neveklově u dalšího kontrolního bodu jsem z mobilu zvěděl, že Jirka již míří domů. Smskou jsem mu po cestě domů poděkoval, za zpříjemnění chůze. Paní v Neveklově od stolečku s razítky jsem nabídnul čokoládu. Nevzala si, ale upozornila mě, že za chvilku jde sbírat navigační cedulky. Moc jsem neváhal a raději jsem vyrazil abych pak někde zbytečně nebloudil. Lepší počasí na chůzi jsem si snad ani nemohl přát, sluníčko bylo za mrakem, ale nepršelo. Zkrátka idyla. U stánků co byly u cesty, jsem si dal příležitostně limonádu, neb jsem poslední vodu dopil v Neveklově a kvůli spěchu, aby mi nezmizely cedulky, jsem si nestihnul sehnat další. Překvapivě jsem po 50 km stále překypoval energií, všechny jsem s úsměvem zdravil a předbíhal. To se ovšem obrátilo s 56 kilometrem a kontrolou v Kosově Hoře. Posledních 14 kilometrů jsem si tak trochu sáhnul na dno. Síly mě začaly opouštět a já litoval, že jsem nešel minulý večer spát o trochu dříve. Už jsem téměř nikoho nepředbíhal a byl jsem rád, že jdu. Demotivující bylo taktéž potkával lidi povalující se okolo cesty, u kterých si člověk nebyl jist jejich životními funkcemi. Přes veškeré úskalí jsem se nakonec doplazil k poslednímu tajnému kontrolnímu bodu, od kterého to bylo už "jen" 7 km. Z této části cesty si pamatuji pouze závěr. Ten mi totiž ojínila slečna Karin a díky našemu příjemnému smalltalku se mi šlo hned o něco lépe. Když jsme společně uviděli v dálce Prčice mé srdce zaplesalo. Karin mě doprovodila až na náměstí. Potom co jsem si došel pro botičku a medailonek "trasa Karla Kulleho", jsme se v mžiku rozloučili a já pádil na vlak. Ve vlaku jsem se natáhnul, neb jsem se kvůli zapařenému zadku nemohl ani pořádně posadit a svištěl v poklidu až do ČB. Pochod pro mě byl nezapomenutelným zážitkem a pevně doufám, že si ho výhledově zase zopakuji.